Canisterapie

Grejvy

Ahoj děti,
jmenuji se Grejvy a je mi tři a půl roku. Stále se mi hlavou prohání ještě jedno jméno - Calvin... ale proč? Už to mám! Vzpomněl jsem si! Byl jsem malé štěňátko a se svými sestřičkami jsem se jednoho dne ocitl na ulici v igelitové tašce. Byla studená a šustila, ale alespoň mi nepršelo na hlavu. Bál jsem se a měl jsem hlad. Najednou jsme byli zachráněni! Milá a voňavá paní, která s sebou měla další dva pejsky, si nás vzala domů, vykoupala nás a mně dala jméno Calvin. Chvíli jsem u ní bydlel, ale pak nastal čas jít do světa za novou rodinou. Nasadila mi obojek a řekla: "Tak, Calvine, jsi připravený. A v tom zazvonil telefon...

Nastražil jsem uši, vypnul hruď, poslušně seděl a poslouchal. Nějaký holčičí hlas říkal: "Cože? Kdeže se našli?" "Ano, v Hrobě. To je obec kousek od Ústí nad Labem", opakovala moje náhradní lidská máma. Pak si ke mně dřepla a řekla s úsměvem: "Je to dobrý, Calvine, jedou se na tebe podívat. "Byl jsem tak šťastný a nedočkavý, že jsem samou únavou usnul. Ve snu jsem si představoval, jaká ta holka asi bude a jestli s ní přijede i lidské štěně. Probudil mě zvuk motoru auta. Jupí, je tady. Vystoupila holka, kluk a lidské štěně. To jsem si tak přál!

Ta holka mu říkala Ondrášku a on jí říkal mami. Ondrášek se rozběhl po naší zahradě a já a moje sestřička jsme lítali za ním, skákali jsme radostí, vrtěli ocásky. Moje sestřička ho několikrát povalila, ale já ne! Věděl jsem, že je to mládě a na ty se musí opatrně, a tak jsem si před něj sedl a čekal. Ondrášek a jeho máma mě začali hladit, mazlili jsme se a já jsem slyšel: "Mami, já chci ale toho oranžového pejska." A ona mu odpověděla: "Vždyť ano, pro toho jsme přijeli." A to jsem byl já, Calvin, srdce se mi zaplavilo láskou a tu vůni nové rodiny cítím každý den do teď.

A jelo se! Cesta byla dlouhá a klikatá. Zaslechl jsem, že jsem se našel v obci Hrob u Ústí nad Labem, a tak jsem se z Calvina přejmenoval na Grave a slyším teď na jméno Grejvy. Doma mě čekal nový pelíšek, hračky, dobroty a mohl jsem si vlézt i na gauč! Život najednou voněl psím štěstím a já jsem podle pachu poznal, že tam nedávno bydlel jiný pejsek, který odešel do psího nebe, a že se tady budu mít dobře. A příště vám, děti, povím, jak jsem začal cvičit a všechno nové ničit...

Sežral jsem pelech, helmu na lyže, sluneční brýle, kabelku, pásek do kalhot, plyšáky, zimní kozačky, tachometr... Když ta velká skříň šla čumákem otevřít a všechno tam vonělo mojí novou rodinou. Musel jsem, i když jsem věděl, že na mě budou zlobit. Zároveň jsem se ale rychle učil sedni, lehni a pac a se svým nevinným výrazem jsem dosáhl svého - vzala mě s sebou do velké lidské smečky - mezi děti. To byla nádhera! Tolik radosti a lásky, to jsem potřeboval. A tak začala moje kariéra canisterapeutického psa...

Jednou, to jsme byli doma a u nás byla návštěva s malým miminkem. A to najednou přestalo dýchat! A já jsem paničce honem říkal svým postojem a výrazem, že něco není v pořádku. Dostal jsem velikou pochvalu a zjistil jsem, že opatrovat děti, cvičit s nimi a dělat lidské smečce radost je můj milý úkol. Canisterapeutické zkoušky jsem vykonal levou zadní a teď už jen cvičíme, bavíme se společně a těšíme se na nové děti a třeba i babičky a dědečky v nemocnicích. Jo a nebojte se, vaše boty už mě nechávají klidným, jsem přece pes vycvičený a už mi v létě budou čtyři roky.

HAF!